Hájský jasan, vězeň v železobetonu

Němí krušnohorští hrdinové

Stromy rostoucí přímo na hřebenech Krušných hor neměly nikdy lehký život. Vzrůst místních horských buků limitují tuhé zimy, jejich větve olamují drsné větry, přesto vypadají impozantně. Některé exempláře se dokonce dokážou vypořádat i s různými překážkami, které je omezují v růstu, např. sežrat ceduli rozcestníku, nebo dokonce skálu.

Novověký rozvoj těžby a zpracování rud přilákal do Krušných hor tisíce nových osadníků. Pro získání 1 kg stříbra bylo třeba v milířích vyrobit 1 tunu dřevěného uhlí, popř. spálit ještě větší množství dřeva, není tedy divu, že brzy došlo k masívnímu mýcení místních lesů. Německý farář C. G. Lehmann ve své Kronice Krušných hor z r. 1640 popisuje, jak dřevorubci a uhlíři původně zalesněné pohoří prosvětlili natolik, že začalo trpět nedostatkem dřeva. Koncem 17. století musel být kvůli tomu lesní řád doplněn o zákaz poskytovat uhlířům kmeny použitelné jako stavební dříví, pár let poté už se uhlí smělo vyrábět pouze z pařezů, navíc v omezeném období mezi 25. březnem a 16. říjnem.

Hrozba úplného vykácení zdejších lesů pominula teprve kolem roku 1820, kdy hutě začaly spalovat hnědé uhlí.

Dobývání paliva pro potřeby průmyslu i tak padl za oběť bezpočet stromů. Nejvíce jich koncem 20. století zničily kyselé deště, nasycené oxidy síry z hnědouhelných elektráren. Memento v podobě smrkových pahýlů můžete najít ještě dnes, např. na pasece v západním svahu Liščího vrchu, nalevo od červené turistické značky z Nové Vsi na Lesnou.

Nejeden staletý velikán se nechtěně ocitl v roli překážky bránící plnění plánů těžařské lobby. Povrchový důl Československé armády postupně spolykal většinu stromů arboreta, založeného v 17. stol. pod zámkem Jezeří. Když v 80. letech minulého století komunistická vláda schválila další rozšíření velkolomu, pokusila se zároveň ukázat vlídnější tvář, a nařídila přesadit vzácný stoletý sekvojovec obrovský z okraje dolu do mosteckých Zahražan. Riskantní počin, který do té doby nikdo ve světě úspěšně nezrealizoval, bohužel skončil nezdarem. Samotný převoz jehličnan sice přežil, ovšem s podlomeným zdravím, a nakonec o pár let později uschnul a musel být poražen.

Na podzim roku 2021 byl na výsypce, zhruba v místě původního stanoviště, vysazen nový exemplář sekvojovce. Voda ze svrchní vrstvy půdy, navršené na výsypce, stéká dolů na dno šachty, což znesnadňuje zakořenění kultivaru. Již v březnu 2022 bylo patrné, že strom usychá, a v dubnu po něm zbyla pouze díra v zemi. Nicméně letos v květnu jsem během výklusu zaznamenal další pokus s novou sazenici. Držme jí palce, ať má dost vláhy k přežití.

Jen pár metrů od arboreta, v bývalé obci Albrechtice, rostl po staletí unikátní dub zimní, tzv. Albrechtický dědoušek. Patřil mezi pět posledních hraničních stromů, uváděných v zemských deskách, a proto nesměl být nikdy nikým poražen. Odhadovaný věk 800 až 1000 let ho řadil k nejstarším stromům Mostecka, v roce 1911 byl po změření obvodu kmene (více než 12 metrů) považován za nejmohutnější dub celé střední Evropy. Přestože stál již mimo území dolovacího pásma, zkáza jej stejně neminula. Během srpna 1993 byl jeho korpus celkem třikrát záměrně podpálen, což jeho už tak chatrná tělesná schránka nepřežila.

Na žluté značce z Jezeří do Vysoké Pece, v místě, kde se protínají ochranná pásma přírodní rezervace Jezerka a hnědouhelného lomu Československé armády, najdete torzo posledního svědka původních lipodubových krušnohorských pralesů, 700 až 750 let staré Žeberské lípy. Tato lípa srdčitá s obvodem kmene 740 cm se stala symbolem protestů proti rozšiřování těžby, a dožila se jejího ukončení. Kolesa rypadel se přitom zastavila necelých 300 metrů od ní. Po roce 2000 musel být její chřadnoucí kmen na několika místech podepřen a vnitřní dutina vyplněna asfaltem, aby do ní nezatékalo. Než lípa v roce 2020 definitivně uschla, podařilo se z ní vypěstovat nový semenáček. Pokračovatel mateřského genofondu nyní vyrůstá na úpatí torza stromu.